Člověk touží mít jistoty. Záchytné body, o které ví, že se může vždycky opřít. S kterými může počítat. Jistotu stálého platu, jistotu rodiny, snad i jistotu pevného zdraví. A možná také jistotu všedního dne, která vychází z těchto záchytných bodů, které mu ukazují kam má každý den kráčet, co dělat.
Kdysi jsem četl možná trošku jízlivou, ale velmi pravdivou poznámku jednoho filozofa. Lidé chtějí v životě samé jistoty. Jenže jistota, kterou v životě opravdu mají je, že umřou. A ta se jim ještě nelíbí…
Jsem však přesvědčen, že je možné najít ještě jinou jistotu, opravdový záchytný bod, který nás vždy podrží.
A lidstvo přichází do bodu, kdy tento záchytný bod musí najít, jinak se zřítí. Ne může, ne mělo by, ale musí, ať se mu to líbí nebo ne.
Jistota stálého platu je pěkná věc. Pravidelně navštěvuji nějaké místo, každý měsíc mám na pokrytí složenek a jednou dvakrát nebo dokonce třikrát za rok mám dokonce i jistotu dovolené, ach jak pohodlné, kdo by to nechtěl?
Mnohým tato jistota je teď vzata.
A tak bychom ji možná měli nahradit jistotou práce. A nebo možná lépe řečeno jistotou tvořivých činů. Najít v sobě přesvědčení, že pokud jsem člověk, který má co dát, tak vždy k tomu najdu cestu, i kdyby se způsob mého dávání měl měnit ze dne na den.
Jistota rodiny, přátel a setkání s nimi? Možnost vzájemného obdarovávání se láskou, vzájemná opora a blízkost. A nebo povrchní rozhovory, které jen kradou drahocenný čas a dávají nám jistotu, že ani dnes se nesetkám se svým nitrem. Se sebou samým? Se svými stíny, ale také skrytými poklady?
Mnohým je i tato jistota vzata. Nejen karanténou a omezením návštěv. Někteří, co pracují přes hranice, tam dokonce uvízli a nemohou být ani v blízkosti své rodiny.
Nemohou? Opravdu? Možná i tuto falešnou jistotu máme dnes nahradit. Vzájemností, podporou, vroucností srdce a společného sdílení. Skutečnou láskou, která nepotřebuje fyzickou blízkost.
K našemu požehnání nám k tomu stále mohou pomoci moderní technologie. Za poslední týdny jsem na telefonu strávil desítky hodin. Ne však tím, že bych nevydržel sám se sebou (na sebe a samotu jsem svým životem zvyklý a mám je rád) ale právě touhou po vzájemnosti, podpoře blízkých a sdílení nápomocných postojů v tomto čase.
Jistota zdraví. Je dobré se zeptat k čemu tuto chceme? Proto abychom silným tělem a svěží myslí mohli působit k zušlechtění a požehnání svého okolí? Nebo proto abychom ukojili své žádosti? Po večírcích, sportu, užívání si majetku? Po zážitcích, které jsou za-životem místo skutečností pro-žitků?
Možná že i tuto jistotu teď máme nahradit. Jistotou zdraví naší duše. Že ať už budu na vrcholu svých sil a fyzické krásy nebo naopak budu ležet na smrtelné posteli v bolesti, vždy budu usilovat o naladění nahoru. Totiž i na té smrtelné posteli (jako se ukázalo v mnohých případech) mohu mít své místo a plnit svou službu. Dokonce i bez schopnosti mluvit a hýbat se mohu druhého obdarovat láskou. Odpustit. Poprosit o odpuštění. A s vroucností srdce poděkovat.
Tyto nové jistoty by možná stačili, kdyby…. Kdyby jsme byli schopni si je v těchto zkušebních dnech udržet. Člověk cítí, že je to vše krásné, tak by to chtěl, ale jak toho dosáhnout?
A k tomu musí najít tu jedinou a pravou jistotu. Jistotu ne smrti, ale života. Záchytný bod, který jej vždy podrží, o který se bude moci vždy opřít. Záchranné lano, po kterém vyšplhá i kdyby byl celý ušpiněn od bahna vlastní nízkosti, jen… Jen když bude sám chtít a usilovat o to.
Už asi tušíte, že taková jistota, takový záchytný bod nemůže být z tohoto světa.
A že Vy jste věřící? Máte své vyznání, chodíte pravidelně na duchovní setkání a do chrámů? Ale i přesto v těchto dnech ztrácíte půdu pod nohama?
Pak je potřeba čelit Pravdě – že vaše víra nebyla pravá. Že jí chybělo skutečné přesvědčení. Výborně! Právě jste dostali to nejcennější – čas na změnu. Čas na hledání a čas na nalezení.
Tento článek Vám jistě neřekne jestli máte nebo nemáte být křesťanem. Budhistou, hinduistou, materialistou… Jestli máte věřit tomu či onomu.
Mnohý z nás věří v odpustky, zlaté tele nebo právě výše zmíněné jistoty, které jsou mu teď sebrány. A tak nám tato doba přináší všem známé otázky, které snad dnes mají větší naléhavost.
Kdo jsi? Odkud a kam kráčíš? Co je tvým úkolem na zemi. Proč vlastně žiješ?
„Hledaje, obrací mnohý člověk pohled vzhůru po Světle a Pravdě. Jeho přání jest mocné, ale velmi často chybí mu vážné chtění!
Více než polovice hledajících nejsou praví. Přinášejí vlastní ucelená mínění. Kdyby měli na tomto mínění jen trochu změnit, raději odmítnou všechno pro ně nové, i když jest v tom Pravda!“
Přeji Vám, ať je Vaše hledání pravé. Ať nikdy neustane, dokud nenajdete tu pravou jistotu, pevný bod, záchranné lano, které není z tohoto světa.
Smysl života, který Vás bude držet nad vodou i kdyby všechno ostatní se hroutilo. Sílu, která skrze Vás bude občerstvovat druhé i v těch nejtěžších chvílích.
