Čas od času přicházejí do života události, které se dají nazvat náročné, někdy až dramatické.
Jsem přesvědčen (a sám si to na sobě právě teď potvrzuji), že když člověk hledá principy života a tak má jejich částečné poznání, tak se tyto události prožívají zcela jinak, lépe.
Člověk nespílá osudu, ale spíše se zamýšlí nad svým životem. Co jej dostalo např. do té nemocnice, jako mě, co by měl ve svém životě změnit a co mu vlastně celá tato situace má přinést? Věřte, že pokud člověk zůstane s otevřeným srdcem, tak se těžké situace stávají opravdu, ale opravdu velký přínosem. Možná pro celé naše bytí.
Tento článek, ale není až tak o mě a mých dramatech, ale spíše o prožívání několika kolegů z pokoje a jejich osudů. A že se mě tu těch „spoluležících“ už vystřídalo.
Všichni máme své radosti, ale taky starosti. Když pak ale vidíme, jaké osudy žijí druzí, tak naše starosti blednou a stávají se malichernými. Člověk pak ve světle nebo spíše stínu těchto osudů vidí, že:
„Nářek“ nad neopraveným starým domem, je ke studu, když jsou lidi, kteří neví co je to domov.
I ta sebemenší nelaskavost k ženě, možná v pohledu nebo tónu řeči, je tak bolestná, když jsou lidi, kteří pravou lásku nikdy nepoznali.
Nespokojenost se svým tělem nebo jeho zdravotním stavem, je tak velká nevděčnost, když jsou lidi, pro které je velkým úkonem taková maličkost jako se vysmrkat.
… a tak bych mohl pokračovat dál a dále…
Když jsem přišel domů (ano do toho částečného staveniště s tolika tzv. problémy) tak jsem téměř plakal. Nejen, že mám tady na zemi DOMOV. Ale ještě mě v něm čeká milující manželka a nejradostnější dceruška!
Člověk pak vidí, jak málo si uvědomuje, co vše v životě má!
