„Proto se konečně probuďte! Musíte nutně povznésti svůj zrak vysoko nad zemi a poznati, kam vede vás cesta po této pozemské pouti, proč a za jakým účelem jste na zemi. Právě tak jako je to s vámi v tomto životě, ať jste chudí nebo bohatí, zdraví nebo nemocní,v míru nebo v boji, v radosti nebo žalu, naučíte se znáti příčiny i účel a bude vám v tom lehce a vesele. Budete vděčni za vše co jste doposud prožili. Naučíte se vysoko cenit každou jednotlivou vteřinu a především se ji naučíte využíti! Využíti ke vzestupu do života plného radosti, ve veliké čisté štěstí!“
Vděčnost!
Jak nádherný a blažený cit to je! Vděčnost otevírá brány ke Světlu. Je to ctnost života v díku.
Vděčnost není formální a prázdný dík ze zvyku. Je to niterný cit, který dává vyrovnání tomu, komu je určena. Zákon vyrovnání musí být vždy dodržován. Ten kdo dává, tak také přijímá. Ten kdo přijímá musí zase zpět dávat. Nemusí to však být ve stejné formě. Skutečně procítěná vděčnost a z ní vycházející radost je větší vyrovnání, než si myslíme.
Zároveň však čistota tohoto citu povznáší nás samotné. Již tolikrát jsem směl usínat s tak vroucím díkem na rtech za prožitý den, že jsem vlastně ani usnout nemohl. V takovém prožití se člověk probouzí do skutečně nového dne. Již prvním vědomým nádechem nemůže jinak, než za nový den znovu poděkovat. S radostí se pak pouští do darů, ale také výzev, které ten den přináší.
Blažený ten, který vidí největší požehnání právě a jedině v tom, co ve svém životě má a co prožívá.
Před pár dny jsem měl nádherné chvíle při hraní na harfu. Těžko se to předává slovem, ale snažím se o to – vlastně celý tento článek je pokusem o to.
Možná si řeknete, no jo, ještě aby on nebyl vděčný, žije si svůj sen, doma pracuje se dřevem a hraje si na harfu. Také bych byl vděčný, kdybych uměl hrát na harfu!
Jenže… Já si tu harfu musel sám vyrobit (na kurzu, nic jsem o tom nevěděl, každý může). A opravdu nepřekypuji hudebním nadáním tak, že by to šlo samo. Vstávám denně mezi 4-6h. Z části proto, že se nemůžu dočkat, co budu moci tvořit v novém dni a co mi tento den přinese. Také ale proto, abych hrál na harfu. Hrál.. chci říct cvičil. Jsem si vědom toho, že abych jednou mohl skutečně hrát na harfu, tak teď musím denně cvičit. A jedině brzo ráno před prací mohu dostát tomu „denně“.
Moje harfička má své „danosti“. Má málo strun, spoustu toho nezahraji nebo si to musím upravit. Ale hlavně. Chybí jí možnost přelaďování – když se učím z youtube, tak je to vždy v jiné stupnici a já musím v hlavě transponovat. Představte si to, jako že malujete obraz podle předlohy. Jenže ta předloha má přeházené barvy. Sice to má přesně dané pravidlo, že všechno je posunuté stejně, ale znamená to, že tráva na předloze je modrá a vy ji kreslíte zelenou. Sukně ženy je žlutá, ale Vy ji musíte nakreslit oranžovou a tak dále.
To mě ale nezastaví. Vím proč to dělám a komu tím chci sloužit. Někdy v těžkém boji a někdy v radosti se dál a dál snažím. A pak, až pak přicházejí má blažená prožití.
A tak se nás ptám! A zároveň si přeji, abych i já mohl kladněji odpovídat na tyto otázky, než tomu bylo doposud.
Jak budeme dnes vstávat, když budeme vděční za nový den? Bude to klení ve stylu „zase ráno?!“ nebo to bude „děkuji, že mohu!“
Jak budeme dnes jíst, když budeme vděční za to, že máme co?
Jak budeme dnes pracovat, když budeme vděční za to, že máme práci?
Jak budeme dnes milovat svou ženu, když budeme vděční za to, že ji máme? Své dítě, matku, otce, souseda?
Jak budeme dnes mluvit s člověkem, když budeme vděční za to, že máme s kým mluvit?
Jestli nám tento čas mimo jiné pomůže k nalezení vděčnosti za to co máme, bude to požehnaný čas, za který můžeme a máme jen děkovat.
Ano, děkovat, ale komu? I toto si Vám dovolím ze svého nitra sdělit. Já sám jsem sílu vděčnosti spoznal až když jsem našel Komu má nejvroucnější vděčnost patří. Až pak mě čistota tohoto citu vysoko povznášela a skutečně oblažovala.
„Pravé velebení Boha nejeví se v blouznění. Neprojevuje se ani v mumlavých modlitbách, ani v žebrání, klečení, lomení rukama, ani v blaženém nazírání, nýbrž v radostném činu!
V jásavém přitakání pozemskému bytí. V pohledu vzhůru ke Světlu a chtění toho, co všechnu jsoucnost ve stvoření jen podporuje, povznáší a zušlechťuje!“
