Je libo šňupeček?
…nebo se trošku pohoupat na liáně? Či snad zlehka potulit obojživelníka?
Dnešní svět nám nabízí nepřeberné množství zážitků. Zážitky ryze materiální už spousta lidí odvrhla. Někdy mám však dojem, že je pouze vyměnila za zážitky nemateriální…
Dříve nám jedni slibovali štíhlou postavu, nejrychlejší motorku, nejdokonalejší dovolenou nebo zapomenutí všech bolestí a dlouhotrvající klid.
Dnes nám druzí slibují zážitky universálního vědomí, osvícení na počkání, otevření třetího oka…krumpáčem…
Samozvaní šamani a mistři mají celou paletu substancí a technik k navození těch nejzázračnějších stavů. Vidí světelné bytosti, léčí rodinou karmu, otevírají čakry. Přitom mám dojem, že mnozí z nich nepoznají základní zákony a principy světa, ve kterém žijí.
Čas už tak pokročil a oni si ku příkladu stále myslí, jakou nebeskou úrovní je astrál. Přitom je to místo hned okolo země, žel v dnešní době velmi potemnělé, skládající se z jen „o trochu“ jemnější hmoty než je naše fyzická úroveň.
Není žádným ale žádným duchovním pokrokem být schopen do této úrovně vstupovat. Věřte mi, nemám to pouze vyčteno, sám jsem to před 20 lety dělal…——-
Vzpomínám si na návrat z jednoho festivalu. Takového, který byl plný výše vzpomínaných zážitků.
Bylo ráno, cvičil jsem na zahradě a měl jsem jasně naplánováno, čím bude pokračovat můj den. V tom jsem se podíval na lehce zamračenou oblohu, ze které přišla jasná zpráva: jdi hned posekat trávu vzadu nebo už nebudeš mít kdy.
Kéž by to bylo vždy jako tentokrát – nerozumoval jsem, ale prostě jsem udělal to, co jsem v nitru cítil. Hned.
Neměl jsem zážitek universálního vědomí. Neviděl jsem anděli, ani své minulé životy. Neprožíval jsem 5. dimenzi ani vibrování všech čaker. Také jsem neviděl samotného Thóra a dokonce ani nejmenšího vzdušného sylfa.
Sekal jsem trávu benzínovou sekačkou. A jaký duchovní pokrok jsem zažil!
K naslouchání přírodě a jejím bytostem totiž nepotřebujeme extatické stavy ani mít otevřený duchovní zrak, stačí nám přirozený cit. A…
…a poslouchat jej! Stejně tak nám tento vnitřní hlas stačí na celou naši duchovní cestu životem.
Nejsem žádný šaman, ani nejsem vidoucí. Ale učím se znovu cítit. V moderním jazyce bychom řekli, že se nechávám vést intuicí. Raději však používám slovo cítění. Nejen proto, že je pěkné české, ale hlavně proto, že intuice mě vytváří dojem něčeho mimořádného. Jako by člověk musel mít nějaký zvláštní dar pro vyvolené.
Kdežto každý ví, že může cítit. Cítit lásku, pokoj, dobré naladění skupiny. Nebo také cítit neklid, bolest srdce nebo třeba nenávist.
A ano, tímto „obyčejným“ citem vnímáme také celý neviditelný svět. Můžeme cítit naladění druhého nebo dokonce otázku s kterou za námi přichází. Můžeme cítit, že jsme něco důležitého zapomněli doma. Citem můžeme vnímat hlas svého duchovního pomocníka. Nebo také můžeme cítit přírodní bytosti a jejich důležité vzkazy, upozornění nebo pomoci.
Posekal jsem poslední kousek trávy a v tu chvíli začalo pršet. A já měl nesmírnou radost. Sklidil jsem sekačku a vděčně nechal dopadat kapky deště na obličej vděčně obrácený k nebi.
Nejsem osvícený. Řeším si v sobě věci, které byste nečekali, občas si připadám velmi zabedněný a necitlivý. Bytostné nevnímám dnes a denně, na druhou stranu to nebylo poprvé, kdy jsem byl takto varován – v menších i mnohem závažnějších situacích.
Dnes mě žádná čakra neexplodovala extází. Věřím však v „každodenní neviditelný pokrok“, ze kterého jsem se opravdu radoval.
Ale abyste mě zase špatně nechápali. Denně chvilku cvičím taichi, yogu, nebo chi-kung. Vedu semináře muzikoterapie a sám jsem prošel možnými i nemožnými cestami.
Jen cítím nutkání tyto řádky zvolat do světa, protože vidím, jak někteří místo chmelového pivka do bříška začali lít pivko energetické do čaker…
———–
Možná že nepotřebujeme zázračné substance ani duchovní akrobacii všemožných i nemožných technik.
Možná nám stačí síla dobrého chtění a naslouchání nejvzácnějšímu pokladu – vnitřnímu hlasu, který má každý z nás.
